Hodně jsme toho zažili. Utrpení, odmítnutí, závist, žárlivost,
nenávist. Během let se nahromadila veškerá tato duševní bolest. Nejenom v
nás, ale také v našem partnerovi. Již v raném dětství jsme si
vybudovali mechanismy pro přežití a strategie, které nás chránily a
které nám dříve umožňovaly, abychom se s touto duševní bolestí vůbec
vyrovnali. Tyto ochranné pláště jsme tehdy potřebovali, abychom přežili.
Byly pro nás životně důležité. Každému se tak vedlo. Všem. Partnerovi,
přátelům a známým, šéfovi a přirozeně také nám samotným. Nejsme žádná
výjimka. Nejsme sami, i když se tak někdy cítíme.
Dobrá zpráva je, že jsme to dokázali. Přežili jsme. Už takové mechanismy nepotřebujeme. Dnes nás spíše omezují, než aby nás chránily. Přesto si je stále s sebou neseme a nevíme, jak se jich zbavit. Většinou ani netušíme, že je vůbec máme.
Co je to za mechanismy ? Přestože jsou tak zjevné, není snadné je odhalit. Ne proto, že se tak dobře schovávají, ale proto, že je prostě vidět nechceme. Nechceme se zdánlivé ochrany z minula jen tak vzdát. Nechceme si přiznat, že nás dnes už nechrání. A díky tomu je vlastně také jasné, kde je můžeme najít. Jsou to věci, které jsme nutně potlačili a uklidili hluboko mimo dosah naší vědomé mysli. Tedy všechno to, co až do této chvíle nechceme vnímat. Mechanismy lze většinou nalézt tam, kde se cítíme nepochopeni nebo opuštěni, vrženi do chaosu, osamělí, bezmocní, zrazení, využívaní, podvedení, naplnění smutkem nebo beznadějí. A to ve smyčce, která se věčně vrací. Položme si jedině možnou otázku: Existují ve tvém životě věci, které se neustále opakují?
Neboť mnohé z toho už jsi někdy prožil a až dosud ses toho nezbavil, ať už se jevíš jakkoliv dospělý. A přesně tato duševní bolest z naší minulosti nám brání v tom, abychom prožívali přítomnost svobodně a šťastně. Ještě stále jsme totiž k těmto starým zkušenostem připoutáni, i když jsme na ně zdánlivě dávno zapomněli. Stále nejsou rozpuštěny. Naše dřívější zranění lze stále nalézt tam, kde se dnes znovu cítíme zraňováni. Tam jsme pořád ještě dítětem s dětským chováním bez možnosti řídit věci dospěle nebo s nimi zacházet takovým způsobem, jak bychom si přáli.
Přitom bychom chtěli konečně dospět i v těchto věcech. Kvůli tomu a pouze z tohoto důvodu přicházejí do našeho života pořád ty samé lekce, stejné pokyny, které se nám opakují přesně ve stejné emocionální velikosti a hloubce jako kdysi.
Tehdy jako děti jsme neměli žádné možnosti tyto situace řešit. Ani později v mládí. A dokonce ani dnes jsme ještě nenašli žádné opravdu fungující strategie. Cítíme se právě tak bezmocně jako tehdy, zakoušíme stejnou bolest, protože jsme z ní ještě nevyšli. Dosud nevíme, jak bychom s tím měli zacházet a jak bychom se od toho mohli osvobodit.
Partnerství je nyní tou nejlepší možností, jak se dostat do kontaktu s těmito zraněními a navždy je vyléčit.
To je to, co se neustále děje. To je to, o čem se domníváme, že to nedokážeme vydržet. Partner dráždí přesně tyto dávno pohřbené a zapomenuté pocity a probouzí je. Proč ? Protože je to jeho úkol ! A naším úkolem je mu to dovolit. Všechno, co se v našem životě neustále opakuje, má co do činění s námi. Jinak by to v našem životě nebylo. I když jsou to věci, které se nám nelíbí. Budeme je s sebou vláčet tak dlouho, dokud se od nich nedokážeme osvobodit. Jsou to naše lekce. Nosíme je s sebou a musíme se proto od nich osvobodit, nikdo jiný to za nás neudělá. Partnerství je tedy ta nejlepší a nejrychlejší možnost, jak poznat, na čem bychom ještě měli pracovat. Nikdo jiný se k nám nepřiblíží tak rychle a tak blízko, aby se nás v této hloubce dotkl a zapomenuté rány vynesl na světlo. Náš partner nás neúprosně nutí, abychom přiznali barvu a pracovali na sobě. Přirozeně to dělá právě tak nevědomě jako my a právě tak málo se mu to zamlouvá, neboť i my se dotýkáme všech jeho zranění, na kterých má pracovat.
* * *
- z knihy Pravidla pro šťastnou lásku, Pierre Franckh
Dobrá zpráva je, že jsme to dokázali. Přežili jsme. Už takové mechanismy nepotřebujeme. Dnes nás spíše omezují, než aby nás chránily. Přesto si je stále s sebou neseme a nevíme, jak se jich zbavit. Většinou ani netušíme, že je vůbec máme.
Co je to za mechanismy ? Přestože jsou tak zjevné, není snadné je odhalit. Ne proto, že se tak dobře schovávají, ale proto, že je prostě vidět nechceme. Nechceme se zdánlivé ochrany z minula jen tak vzdát. Nechceme si přiznat, že nás dnes už nechrání. A díky tomu je vlastně také jasné, kde je můžeme najít. Jsou to věci, které jsme nutně potlačili a uklidili hluboko mimo dosah naší vědomé mysli. Tedy všechno to, co až do této chvíle nechceme vnímat. Mechanismy lze většinou nalézt tam, kde se cítíme nepochopeni nebo opuštěni, vrženi do chaosu, osamělí, bezmocní, zrazení, využívaní, podvedení, naplnění smutkem nebo beznadějí. A to ve smyčce, která se věčně vrací. Položme si jedině možnou otázku: Existují ve tvém životě věci, které se neustále opakují?
Neboť mnohé z toho už jsi někdy prožil a až dosud ses toho nezbavil, ať už se jevíš jakkoliv dospělý. A přesně tato duševní bolest z naší minulosti nám brání v tom, abychom prožívali přítomnost svobodně a šťastně. Ještě stále jsme totiž k těmto starým zkušenostem připoutáni, i když jsme na ně zdánlivě dávno zapomněli. Stále nejsou rozpuštěny. Naše dřívější zranění lze stále nalézt tam, kde se dnes znovu cítíme zraňováni. Tam jsme pořád ještě dítětem s dětským chováním bez možnosti řídit věci dospěle nebo s nimi zacházet takovým způsobem, jak bychom si přáli.
Přitom bychom chtěli konečně dospět i v těchto věcech. Kvůli tomu a pouze z tohoto důvodu přicházejí do našeho života pořád ty samé lekce, stejné pokyny, které se nám opakují přesně ve stejné emocionální velikosti a hloubce jako kdysi.
Tehdy jako děti jsme neměli žádné možnosti tyto situace řešit. Ani později v mládí. A dokonce ani dnes jsme ještě nenašli žádné opravdu fungující strategie. Cítíme se právě tak bezmocně jako tehdy, zakoušíme stejnou bolest, protože jsme z ní ještě nevyšli. Dosud nevíme, jak bychom s tím měli zacházet a jak bychom se od toho mohli osvobodit.
Partnerství je nyní tou nejlepší možností, jak se dostat do kontaktu s těmito zraněními a navždy je vyléčit.
To je to, co se neustále děje. To je to, o čem se domníváme, že to nedokážeme vydržet. Partner dráždí přesně tyto dávno pohřbené a zapomenuté pocity a probouzí je. Proč ? Protože je to jeho úkol ! A naším úkolem je mu to dovolit. Všechno, co se v našem životě neustále opakuje, má co do činění s námi. Jinak by to v našem životě nebylo. I když jsou to věci, které se nám nelíbí. Budeme je s sebou vláčet tak dlouho, dokud se od nich nedokážeme osvobodit. Jsou to naše lekce. Nosíme je s sebou a musíme se proto od nich osvobodit, nikdo jiný to za nás neudělá. Partnerství je tedy ta nejlepší a nejrychlejší možnost, jak poznat, na čem bychom ještě měli pracovat. Nikdo jiný se k nám nepřiblíží tak rychle a tak blízko, aby se nás v této hloubce dotkl a zapomenuté rány vynesl na světlo. Náš partner nás neúprosně nutí, abychom přiznali barvu a pracovali na sobě. Přirozeně to dělá právě tak nevědomě jako my a právě tak málo se mu to zamlouvá, neboť i my se dotýkáme všech jeho zranění, na kterých má pracovat.
* * *
- z knihy Pravidla pro šťastnou lásku, Pierre Franckh
Žádné komentáře:
Okomentovat