Pokud se zajímáme o duchovní tématiku, tak určitě pochopíme i to, že žijeme svůj život proto, abychom se něčemu novému naučili, přestali opakovat staré chyby a naučili se větší toleranci, pochopení a soucítění s druhými.
Jsme-li na začátku svého duchovního procitání většinou tápeme, kterým směrem bychom se měli vydat a čím vším bychom měli projít. Tady začínáme zrovna tak, jako se vše učí malé dítě - krůček po krůčku. Snažíme se hltat jeden seminář a kurs za druhým, číst spoustu duchovní a esoterické literatury, protože máme pocit, že čím více toho budeme mít za sebou, tím více a rychleji duchovně rosteme. Vše má ale svůj čas a nic se nedá uspěchat.
Velké Universum ví velice dobře, kdy nás pustí dál a kdy nás tzv. trochu zbrzdí. Učíme se v etapách, během kterých přijdou i zkoušky, jak jsme "novou látku" zvládli. Uspějeme-li v těchto zkouškách, pak se posuneme na pomyslném žebříčku o stupeň výš, kde nás čeká další práce na sobě. Ani náhodná setkání nejsou o ničem jiném než o tom, že se jeden od druhého učíme. Zastáváme-li však svůj zatvrzelý postoj, který nechceme změnit, ustaneme v našem duchovním vývoji, dokud sami nedojdeme k tomu, v čem je chyba. Někomu to trvá delší a někomu kratší dobu.
Všechny kursy duchovního a osobního rozvoje vychází ze stejného podstaty - spojení se s nekonečným Božským zdrojem nebo chcete-li zdrojem Universa, které nás naučí pochopení sebe sama a naší podstaty. Máme možnost si vybrat z nepřeberného množství způsobů, jak se s tímto zdrojem spojit. K tomu nám slouží literatura, různé kursy a semináře a setkání se stejně zaměřenými lidmi. Sami si pak mezi ostatními najdeme nejlepší zaměření, které nám nejvíce vyhovuje a vede nás po té správné cestě k cíli. Je to cesta pokusů a omylů a ne vždy to, co se líbí a vyhovuje ostatním, bude vyhovovat i nám.
Důležité je vybrat si takovou cestu, která nás nadchne tak, že se jí budeme věnovat do hloubky. V tomto směru pak věnujeme více času vzdělání a práci na sobě. Uděláme tak větší kus práce, než když svou pozornost tříštíme do mnoha směrů, které vnímáme pouze povrchně. Je dobré mít přehled o nových směrech a možnostech v duchovním rozvoji, ale neznamená to, že pokud všechny tyto kursy neabsolvujeme, tak se náš osobní růst zastavil. Nepřeberné množství kursů slouží právě k výběru té naší cesty a způsobu, jak po ní kráčet.
Důležité je uvědomit si, že vše, co se máme naučit, má sloužit hlavně k našemu osobnímu růstu. Zvládneme-li tyto naše životní lekce, pak můžeme pomáhat i ostatním nastartovat je. Předpokladem je psychická vyrovnanost a stabilita. Neočekávejme, že absolvováním některého z kursů naše práce na sobě končí a naše problémy se odstraní jakoby samy od sebe. Je to ještě dlouhá a trpělivá práce, která je hlavně a jenom na nás. O to radostnější je pocit z toho, jak jsme překonali sami sebe a posunuli se zase o stupínek výš. Potřebuje-li někdo pomocnou ruku, neváhejme mu ji podat stejně jako byla podána nám!
Všichni máme stejné šance rozvinout své pozitivní a tvůrčí schopnosti, které jsou v nás skryté nebo potlačované. Jen vykročit tím správným směrem!
čtvrtek 19. srpna 2010
Cesta k sobě samému I.
V současné době můžeme snadno cestovat do míst, kde bychom mohli poznávat jejich kulturu a historii. Stačí si určit cíl, způsob cesty a ubytování a samozřejmě mít patřičné množství financí. Ale existuje jedna cesta, po které není vždy snadné jít a v jejímž průběhu stále hledáme svůj cíl. Občas z ní sejdeme, abychom se k ní po dalších životních lekcích vrátili zpátky. Je to náročná cesta k sobě samému.
Kolikrát jsme se již v duchu zamýšleli nad tím, co je vlastně smyslem našeho života a jaký je náš úkol na této Zemi?! Pro někoho to znamená vytvořit něco užitečného ve prospěch všech lidí, pro někoho zase žít spokojeným životem a dobře vychovat své děti. Tito lidé vědí, co od života chtějí. Stále je ale mnoho těch, kteří ještě hledají sami sebe. Nevědí, kam se nasměrovat a v čem najít své životní uspokojení.
Pro člověka je důležité určit si nějaký smysluplný cíl nebo několik cílů, kterých lze postupně dosáhnout. Tyto cíle jsou pro nás hnacím motorem a motivací. Proč je vhodnější stanovit si více cílů, které nás dovedou k tomu velkému? Protože dosažením těch menších neztrácíme víru v realizaci těch větších přání. Většina z nás jistě zažila ten moment, kdy jsme si něco vysnili, ale tento cíl byl pro nás zatím vzdálený a nedosažitelný. Zpočátku jsme za tímto snem šli plni odhodlání a nadšení, ale postupem času tak, jak nám život kladl různé překážky a zkoušky, naše motivace začala klesat a nakonec jsme se svého snu vysíleni vzdali.
Dlouhý časový úsek, kterým jsme museli projít, způsobil, že jsme ztratili víru v sebe, své schopnosti a přehlíželi jsme jiné možnosti, které se nám mezitím nabízely. Stává se, že náš původní úmysl se během života může změnit a zaměříme se zcela jiným směrem, než jsme si původně vytýčili. To je přirozený vývojový proces umožňující, abychom rozvinuli své skutečné schopnosti v té oblasti, která je pro nás přirozená.
Pro někoho je životní cesta cestou pokusů a omylů než se dopracuje ke svému cíli. Záleží na naší výdrži, zda budeme trpěliví nebo rezignujeme. Jsou jedinci, kteří se nadchnou pro určitou činnost pouze ve chvíli, kdy jsou ve společnosti takto zaměřených lidí. Ti jsou pro ně silnou motivací dokázat to, co oni. Tato motivace ale některým vydrží pouze než překročí práh svého domu a dál musí vyvíjet svou vlastní aktivitu. Za každým úspěšným výsledkem jsou hodiny a hodiny tvrdé práce, trpělivosti a hlavně píle. Ne každý je ochoten takové oběti, i kdyby měla znamenat spokojenost se sebou samým. Bývá za tím strach, že neuspějeme tak, jako ostatní a někdy také vlastní pohodlnost
Máme tendence se neustále s druhými srovnávat a přitom zapomínáme, že každý z nás je individualita a v tom je to krásné. Na druhé straně kdo jiný by měl udělat ten první krok než my sami. Jsme zodpovědni sami za sebe a své jednání, a proto z našich neúspěchů nemůžeme obviňovat druhé. Stáváme se nespokojenými, někdy i frustrovanými s pocitem vnitřní prázdnoty, a tím se cesta k sobě samým stává nejtěžší cestou našeho života.
Kolikrát jsme se již v duchu zamýšleli nad tím, co je vlastně smyslem našeho života a jaký je náš úkol na této Zemi?! Pro někoho to znamená vytvořit něco užitečného ve prospěch všech lidí, pro někoho zase žít spokojeným životem a dobře vychovat své děti. Tito lidé vědí, co od života chtějí. Stále je ale mnoho těch, kteří ještě hledají sami sebe. Nevědí, kam se nasměrovat a v čem najít své životní uspokojení.
Pro člověka je důležité určit si nějaký smysluplný cíl nebo několik cílů, kterých lze postupně dosáhnout. Tyto cíle jsou pro nás hnacím motorem a motivací. Proč je vhodnější stanovit si více cílů, které nás dovedou k tomu velkému? Protože dosažením těch menších neztrácíme víru v realizaci těch větších přání. Většina z nás jistě zažila ten moment, kdy jsme si něco vysnili, ale tento cíl byl pro nás zatím vzdálený a nedosažitelný. Zpočátku jsme za tímto snem šli plni odhodlání a nadšení, ale postupem času tak, jak nám život kladl různé překážky a zkoušky, naše motivace začala klesat a nakonec jsme se svého snu vysíleni vzdali.
Dlouhý časový úsek, kterým jsme museli projít, způsobil, že jsme ztratili víru v sebe, své schopnosti a přehlíželi jsme jiné možnosti, které se nám mezitím nabízely. Stává se, že náš původní úmysl se během života může změnit a zaměříme se zcela jiným směrem, než jsme si původně vytýčili. To je přirozený vývojový proces umožňující, abychom rozvinuli své skutečné schopnosti v té oblasti, která je pro nás přirozená.
Pro někoho je životní cesta cestou pokusů a omylů než se dopracuje ke svému cíli. Záleží na naší výdrži, zda budeme trpěliví nebo rezignujeme. Jsou jedinci, kteří se nadchnou pro určitou činnost pouze ve chvíli, kdy jsou ve společnosti takto zaměřených lidí. Ti jsou pro ně silnou motivací dokázat to, co oni. Tato motivace ale některým vydrží pouze než překročí práh svého domu a dál musí vyvíjet svou vlastní aktivitu. Za každým úspěšným výsledkem jsou hodiny a hodiny tvrdé práce, trpělivosti a hlavně píle. Ne každý je ochoten takové oběti, i kdyby měla znamenat spokojenost se sebou samým. Bývá za tím strach, že neuspějeme tak, jako ostatní a někdy také vlastní pohodlnost
Máme tendence se neustále s druhými srovnávat a přitom zapomínáme, že každý z nás je individualita a v tom je to krásné. Na druhé straně kdo jiný by měl udělat ten první krok než my sami. Jsme zodpovědni sami za sebe a své jednání, a proto z našich neúspěchů nemůžeme obviňovat druhé. Stáváme se nespokojenými, někdy i frustrovanými s pocitem vnitřní prázdnoty, a tím se cesta k sobě samým stává nejtěžší cestou našeho života.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
