To, co v životě skutečně potřebuješ, k tobě přijde i bez větší námahy.

Cesta světla

Cesta světla je netradiční pohled na svět. Vychází z předpokladu, že všichni jsme celistvé bytosti, které na to jenom občas zapomínají, někdy více někdy méně. Bytosti hledající vlastní vnitřní Světlo a spojení se s vnitřním Božstvím, naší božskou jiskrou po mnoho a mnoho reinkarnací a životních cyklů.

Cesta Světla je tedy cesta objevování živého Boha v nás, vlastní živoucnosti, radosti a celistvosti. Poznání, že již jsme vším, že nemusíme nikam pospíchat, stačí jen být…..

To se snadno říká, ale již hůř dělá v naší uspěchané a náročné době, kde je třeba podávat výkony, vydělávat peníze, obstát při různých zkouškách tlaků společnosti s malým pochopením a soucitem. Jak to tedy udělat?

Cesta Světla je proces vnitřního pochopení a vnitřního bytí při plném a aktivním prožívání vnějších skutečností. Můžeš být aktivním manažerem či podnikatelkou. Pokud jsi naladěn na Světlo v sobě, můžeš dělat i aktivní činnosti s vnitřním klidem a rozvahou. Vně bude možná uragán událostí, ale Tvůj vnitřní pocit bude jako klidný větřík vanoucí mezi listy stromů.

Je to cesta sebepoznání, uchopení toho, kým skutečně jsi a využítí plného potenciálu Tebe samé/ho. Je to však také cesta zanechání toho, kým již nejsi a možná jsme ani nikdy nebyl/a, daleko za Tebou nebo u těch, kteří Ti řekli, že zrovna tímto máš být. Stáváš se pak svobodným/nou, Tvoje energie volně proudí na plné obrátky, máš spousty síly udělat mnoho věcí,

o kterých by se Ti dříve ani nesnilo a neunavuješ se věcmi, které vůbec není nutné dělat přestože si jim dříve věnoval/a mnoho pozornosti.

Dovol mi tedy Tě po této Cestě doprovodit. Kráčejme společně (já se budu učit od Tebe, Ty ode mě). Najděme naše pravé Já, naši „Božskou“ podstatu. A zůstaňme při tom lidmi s nohama na zemi žijícími svůj vlastní život.

Největší moc má láska

Andělé nás budou milovat stále, i když je o pomoc ani podporu nepožádáme. Naši strážní andělé nás vždy milovali a navždy milovat budou. To, co děláme, říkáme nebo si myslíme, tento fakt nijak nezmění.

Andělé se na nás dívají jako na krásné, jedinečné a zvláštní bytosti. Každá lidská duše je jako jedinečná vzácná perla mezi mnoha jinými vzácnými perlami. Vzájemně si jsou velmi podobné, ale nikdy mezi nimi nenajdete dvě úplně stejné. Všechny jsou však až neskutečně krásné. Budeme-li odporovat Božímu zákonu tím, že sami sebe nebudeme milovat a že si budeme myslet, že si lásku nezasloužíme, budeme jako král, který přikázal vlnám dát se na ústup. Ať už děláme cokoliv, vždycky se namočíme. Proto bychom se raději měli naučit plavat. Když se v životě někdy cítíme nemilovaní, je to proto, že my sami odmítáme přijímat lásku, která je nám nabízena. Andělé nás nikdy neopustí, ani když sami rezignujeme.



Láska nás spojuje s královstvím andělů.


Když my sami dáváme lásku, žádáme o lásku, kterou potřebujeme, nebo když se učíme více milovat sami sebe, upevňujeme tím své spojení s anděly. Láska je jazyk, kterému andělé dobře rozumějí a ochotně mu vyhoví. Když se přestaneme zaobírat tím, čeho se obáváme, bojíme a co nenávidíme, a místo toho se soustředíme na to, co máme rádi, zvyšujeme tím vibrace naší přirozené duchovní energie. Vše kolem nás je tvořeno energií. Hmota je energie, zvuk je energie, a stejně tak je tomu i s barvou. Veškerá energie vibruje na určité frekvenci nebo na určité vibrační úrovni. Hmota, z níž je složeno lidské tělo, je formou energie propojené s jemnohmotným polem elektromagnetické rezonance, která je vyšší a lepší než samotná hmota. Čím jsou naše vibrace vyšší a rychlejší, tím více se naše elektromagnetická rezonance přibližuje rezonanci andělské. Jednoduše řečeno: čím více dokážeme milovat, tím se stáváme andělštějšími a tak i přístupnějšími andělskému působení.




Z knihy Ve společnosti andělů od Davida Lawsona



.

Probuzení

VÍRA - VNITŘNÍ SÍLA

Jak dosáhnout štěstí, naplnění a stát se úspěšným člově-kem? K tomuto cíli vede bezpočet cest a každý z nás si vybere tu svou, která je mu vlastní. Všechny cesty však mají něco společného. Naše představivost, fantazie, touha a nadšení nám pomáhají realizovat svá přání. K tomu všemu je zapotřebí dostatek odvahy vidět svůj cíl jako úspěch, radost a štěstí. Znamená to osvobodit se od svého strachu, své nejistoty a svých pochybností. Naše otevřenost a upřímnost nám přináší motivaci uvědomit si, co chceme, a přesně definovat svůj cíl. Náš úspěch začíná tím, že si stanovíme konkrétní cíl a máme patřičnou dávku nadšení k jeho realizaci. Pozitivní myšlení nás motivuje k tomu, abychom měli víru ve svůj úspěch i zdravé sebevědomí, že dokážeme vše, co chceme. Úspěch se dostavuje vždy v tom, z čeho máme radost a uspokojení. Pokud nemáme před sebou svůj cíl, pak životem bloudíme a jsme ztraceni, jako bychom nežili, ale pouze přežívali. Život se pro nás stává nesnesitelným břemenem.

Svůj cíl jsme schopni vnímat pouze svým citem. Právě náš cit nám nejlépe radí, jak cíle dosáhnout a jakou sílu či formu na cestě k němu použít. Jen to, co vidíme zcela jasně ve své představě, můžeme opravdu uskutečnit. Jako malíř, který na prázdném plátně vidí hotový obraz a svou představu pomocí štětce a barev přenese na plátno. Podobně i architekt si ve své mysli promítá již hotový dům se všemi jeho detaily. Svou představu přenese do architektonického záměru a plánu, podle kterého stavba domu probíhá. Nehmotná představa v naší mysli se realizuje skrze hmotnou rovinu a ve hmotě. Opravdový úspěch je vždy výsledkem našich představ. Znovu si zde můžeme při-pomenout základní zákon ezoteriky - energie následuje myšlenku. Náš život se odehrává podle našich myšlenek a představ. Kdo chce mít v životě úspěch, musí si umět projektovat svůj cíl a vyvinout strategii, která ho k němu dovede. Pouhé vlastnictví něčeho - hromadění majetku a peněz, se nemůže stát naším životním posláním. Při sledování takového cíle se ocitáme ve slepé uličce a nenacházíme naplnění. Pravý úspěch můžeme dosáhnout pouze prostřednictvím svého srdce a duše, když se necháme vést intuicí a vyšší silou. Pak jsme ve správném čase na správném místě, vydáváme správnou energii, která je potřebná pro dosažení našeho cíle, a potkáváme správné lidi, kteří nám v realizaci našeho záměru jsou schopni pomoci.

Každé ráno bychom si měli představit svůj cíl, kterého chceme dosáhnout. Zkusme si uvědomit, že naplnění spočívá v dosažení našeho cíle, nikoliv v materiálních hodnotách. Tam uspokojení najít nemůžeme. Pro dosažení cíle se musíme angažovat celou svou bytostí, být aktivní a být schopni převzít zodpovědnost sami za sebe - za své myšlenky, emoce, pocity, chování, slova, skutky i činy. Hnacím motorem se pro nás stává radost ze života, touha poznávat a učit se, odvaha jít přes překážky za svou metou. To vše pramení z našeho srdce a z naší duše. Ten, kdo radost ze života a učení necítí, žije povrchně. Měli bychom být schopni umět si odpovědět na otázky "jaký je můj životní cíl, pro nějž mám odvahu udělat cokoli?", "co pro mne znamená štěstí?". Když známe odpověď, můžeme se tímto směrem vydat a vynaložit veškeré své úsilí k realizaci našeho záměru. Naše vnitřní síla, na níž se podílí naše srdce i duše, znamená víru a přesvědčení, že své mety dosáhneme, a nedovolí nám vzdát se. To nám umožňuje pozitivně ovlivňovat svůj život. Naše víra jako zdravé sebevědomí nám dává jistotu věřit ve svůj cíl i v těž-kých situacích. Říká se, že víra hory přenáší. Víra a vůle jsou zárukou našeho úspěchu. Nesmíme je ztratit.

Naše vnitřní přesvědčení a víra v dosažení žádaného cíle vytvářejí nejsilnější energii a magnet. A opět si připomeňme základní ezoterní pravidlo, podle něhož se utváří náš život: "Energie následuje myšlenku". Nitky našeho osudu jsou utkány z našich myšlenek a pevné víry v jejich uskutečnění. S pomocí své víry můžeme čerpat z bohatého potenciálu svých schopností, o nichž jsme možná doposud neměli ani tušení.

Posilujme sílu své víry. Naše víra nám pomůže najít východisko z každé obtížné situace. Síla víry musí odpovídat velikosti cíle. Představa, jak stojíme na vrcholu svého snu a jak se v realitě splnilo naše vytoužené přání, rozevře mračna všech pochybností a pomůže nám kráčet přes všechny překážky dál. Dodá nám novou vnitřní sílu, díky níž si stále znovu uvědomu-jeme, že jsme hrdiny svého životního příběhu a že nám stojí za to poprat se se vším, co brání našemu štěstí. Řiďme se heslem: "Žij své sny!". Myslím tím, abychom uváděli své sny a své touhy do reálného života a proměnili je ve skutečnost. To nás naplní radostí a štěstím. Rozhodně se však neřiďme mylnou iluzí: "Sni v životě!". Cítíte ten rozdíl mezi těmito dvěma větami? Snění v životě nás zbavuje vlastní síly, vůle, víry a podílu na realizaci vlastního štěstí. Proto se těm, kteří pouze sní bez vnitřní touhy a víry, nemůže nic splnit a mine je jejich úspěch. Bohužel tito lidé očekávají, že všechno za ně zařídí nikdo jiný. Důležité je, aby cíl, za kterým jdeme, byl naším cílem, nikoliv cílem někoho jiného. Jinak nemůžeme dosáhnout úspěchu. Opravdový úspěch budeme mít jen s vizí vlastního cíle, s vlastními myšlenkami a idejemi. Od cíle, který není náš vlastní, se musíme osvobodit. Nejsme schopni se pro něj nadchnout a proto se nemůžeme dobrat úspěchu a štěstí. Chceme-li mít v něčem úspěch, uděláme pro to cokoliv. Rozhodně stůjme za svým cílem a nenechme se od něj odradit svým okolím. Cíl, kterému pevně věříme, dokážeme proměnit ve skutečnost. S velkým cílem je to jako s velkou láskou. Musíme na něj neustále myslet, toužit po něm, hýčkat ho, pracovat na něm a zdokonalovat ho. Stále častěji se jím zabývejte ve svých předsta-vách, protože mu patří pevné místo v našem nitru, které nesmí ani na chvilku opustit. Neuvízněte ve svých nostalgických vzpomínkách na minulost či v obavách, že nedokážete svůj sen proměnit ve skutečnost. Neustále si opakujte "dokáži všechno, co chci" a s touto větou hleďte do úspěšné budoucnosti. Úspěšní lidé se neodchylují od své cesty a jdou vpřed za vysně-ným cílem. Ten, kdo se chová jako motýl, nikdy svého cíle nedosáhne. Nevydrží dělat jednu věc delší dobu a jeho myšlenky stále těkají. Když často měníme svůj cíl, nenačerpáme dostatek vnitřní síly a vůle, a jsme neúspěšní. Úspěšní lidé s pevnou vůlí změní strategii, když se jim nedaří. Nikdy však nemění svou představu o vysněném cíli. Chce to velkou trpělivost - všechno potřebuje svůj prostor a čas.

Každý začátek je těžký. Vyžaduje od nás víru v sebe a svůj cíl, změnu našeho myšlení a jednání ve prospěch našeho cíle. Zbabělost a nerozhodnost tu nejsou na místě. Otevřenost, upřímnost, zodpovědnost, cílevědomost, čestnost, trpělivost, odvaha - to vše by se mělo stát součástí našeho charakteru i osobnosti. Jedině tak můžeme zdolat všechny překážky a potíže, které nám brání v dosažení našeho cíle. Získaná síla z tohoto boje nám dá motivaci jít dál. Vždy se musíme něčeho starého vzdát, abychom mohli něco nového získat. Spolu s tím dosáhneme svobody, odpovědnosti sami za sebe a pocitu radosti a štěstí.

Hlavní zdroj našeho výkonu představuje motivace. Je to energie, která nás vede od myšlenky k cíli - z naší nespokojené přítomnosti k vysněné budoucnosti a naplnění. My sami řídíme svou motivaci a své emoce. Je to naše rozhodnutí, jak moc budeme motivováni pro svůj cíl. Od nás to vyžaduje sebedůvěru, odvahu, pozitivní myšlenky a emoce, vytrvalost a nadšenou aktivitu.

Každý člověk v sobě nese vnitřní sílu a schopnost zlepšit svůj život, když vědomě změní své myšlení a cítění. Naše myšlenky utvářejí náš život. Pocity a emoce, které se nás zmoc-ňují, určují naše jednání. Opakované tvrzení "ano, já to dokážu" nám zaručí úspěch a pomůže rozptýlit naše pochybnosti. Motivace vzniká tím, že se těšíme na úspěch, a neposkytuje proto žádný prostor negativním myšlenkám a emocím. Věřte, že se vyplatí probudit v sobě nadšení a touhu po úspěšném životě a naplnění. Znamená to převzít zodpovědnost sám za sebe - za své myšlení, emoce i činy, překonat zbabělost a strach. Jedině tak můžeme pozitivně směřovat svou motivaci k životnímu cíli. Schopnost myslet a jednat pozitivně má v sobě každý z nás. Platí, že člověk je takovým, jaké je jeho myšlení. Špatné náladě a špatným myšlenkám je třeba se zasmát. Nejlepší zbraní je úsměv. Motivace není nic jiného než láska k cíli. Je to žhavá touha dosáhnout zvoleného cíle.

Z lhostejnosti, lenosti a nedostatku ctižádosti nikdy žádný úspěch nevznikl. Největší motivaci získáme, když nás trápí nejvyšší nedostatek a když se ocitneme na dně. Nejúspěšnější bývají ti, kteří začínají z ničeho. Pokud chcete být úspěšní, musíte vsadit na vítězství a na touhu dosáhnout svého cíle. Chtějte být ve svém oboru nejlepší.

Každé rozhodnutí, které odložíme, každá výmluva, zbabělá lež vůči sobě nebo druhým, nám bere motivaci, sílu, vědomí úspěchu, sebedůvěru a vede k nečinnosti. Když lžeme, zůstá-váme něco dlužní sami sobě. Ten, komu jsme lhali, se stává naším věřitelem. Jemu jsme dali moc nad naším životem. Když převezmeme zodpovědnost za své jednání, všechny negativní emoce nad námi ztratí svou moc. Ti, kteří obviňují někoho jiného ze svých nezdarů a neúspěchů, tak vkládají do jeho rukou moc nad svým životem. Proto je důležité, abychom si uvědomili svou zodpovědnost za vše, co děláme. Úspěšní lidé a vítězové nena-říkají, ale hledají řešení. Naříkání nám bere motivaci, odvádí nás od hledání řešení a vede k výmluvám a závisti. Myslete a jednejte pozitivně! Životní hra, kterou hrajeme se sebou i druhými, se jmenuje "pozitivní kontra negativní". Kdo žije jenom ve svých snech, necítí potřebu se namáhat. Závistiví lidé vidí jenom výsledek úspěšného člověka, ale nevnímají kamenitou stezku, po níž musel projít. Kdo nenaříká, má více času žít. Každý z nás má sílu a schopnost změnit svůj život, jestliže změní své myšlení. Jsou to naše myšlenky, které určují náš život. Můžeme žít naplněný život prostřednictvím svých myšlenek. Naše myšlenky naplňují náš život. Úspěšní lidé mají velké sny a pevnou vůli proměnit je ve skutečnost. Věří v sebe a ve svůj cíl a jsou ochotni do něj investovat veškerou svou energii, znalosti i sílu. Naše touha a víra jsou nejlepšími zbraněmi naší síly.

Lidé, u nichž převažuje rozum nad akcí, dlouho a dopodrobna o problémech přemýšlejí. Vidí tolik překážek, že nejsou schopni přeměnit své myšlenky v činy. Ten, kdo vidí jasně svůj cíl, chápe problémy, přes které musí projít, a má odvahu se s nimi poprat. S myšlenkou "dokážu všechno, co chci" jsme schopni dospět k rozhodnutí a jednání. Je třeba zbavit se své nerozhodnosti a nebát se změnit negativní myšlení v pozitivní a svou pasivitu v aktivitu.

Egocentričtí lidé nemohou mít trvalý úspěch, štěstí a napl-nění. Proto je třeba naučit se nejprve dávat a pak brát. Chce-me-li být úspěšní, měli bychom umět rozdávat radost a svými dobrými činy být ku prospěchu i jiným lidem. Úspěch nepřichází z vnějšku. Rozhodující je naše myšlení. Jedná se o soulad ducha, těla a duše. Utvářením vnitřní harmonie a rovnováhy zvýšíme svou energii a úspěch přijde sám. Vzniká především tím, že musíme vést sami se sebou boj, ve kterém překonáme negativní myšlení a změníme staré vzorce chování. S každou pře-kážkou čerpáme novou odvahu i sílu a přibližujeme se blíže ke svému cíli. Místo abychom se obávali svých nedostatků, měli bychom si uvědomit své schopnosti a na ty se zaměřit a rozšiřovat je. Žádný člověk není předurčen k neúspěchu. Pro úspěch se musíme rozhodnout my sami a vynaložit na jeho realizaci veškeré své síly.

Nejdůležitější v životě je poznání kam patřím a co chci. Pozitivní myšlení a konání zaručuje náš úspěch.

Žádný úspěch se neobejde beze snů, představ a fantazie. Pokud však k tomu nepřipojíme svou vnitřní sílu, vůli a vytrvalost realizovat své sny v praxi a dojít ke zdárnému cíli přes všechny překážky, zbudou nám jen vzdušné zámky a zklamání. Často lidé již při prvních potížích a problémech opouštějí svůj cíl a hledají nový. Bohužel to není řešení. Nedostatek vytrvalosti, trpě-livosti a pevné vůle je vede k rezignaci. Svůj cíl nesmíme opustit, naopak na něm musíme každým okamžikem pracovat ve svých myšlenkách a činech. Jedině tak dojde k naplnění našich přání. Nikoliv majetek či vzdělání, ale nezdolná vůle nevzdat se nás dovede k úspěchu. Při objevení prvních problémů často klesá naše nadšení, koncentrace, vytrvalost, píle i disciplína systematicky pracovat na dosažení cíle. Pak je potřeba si poctivě a upřímně odpovědět na otázku: "Jak velká je má síla vůle? Proč to chci vzdát a utíkat?" Jestliže se rozhodneme pro útěk a nebudeme bojovat s problémy, které nám stojí v cestě, rozhodli jsme se pro roli zbabělce a slabocha. Od této chvíle bu-deme utíkat. Kam? Ke svým lžím, iluzím, výmluvám, falešným představám a k obviňování druhých. Neutečeme však sami před sebou - před svým vlastním svědomím a zodpovědností. Tato situace nás donutí přemýšlet o sobě, o tom, co máme změnit a jak své omyly napravit. V tu chvíli nám pomůže otevřená a upřímná komunikace, ve které jsme schopni stát za svou pravdou i přes mnohé potíže a problémy. Jedině tak si můžeme vážit sami sebe a získat ztracené sebevědomí. Každá lež bývá odhalena, vzdaluje nás od našeho cíle a bere nám vnitřní sílu a vůli. Získáváme díky ní punc nerovného člověka, nikoliv člověka upřímného a otevřeného. Tyto aspekty rozhodují

o vnitřní čistotě charakteru naší osobnosti. Když nedůvěřujeme sami sobě, jak potom chceme, aby nám důvěřovali druzí. Nesmíme se vzdát zodpovědnosti za svůj život, své myšlenky a činy. Jinak budeme slabí a budeme zneužíváni pro cíle jiných lidí. A když nás pak oni přestanou potřebovat, zůstaneme sami. Když se na svůj život budeme dívat jako na nejdůležitější životní úkol, budeme brát všechno - dobré i zlé - jako příležitost k dalšímu růstu a zrání. Dobrovolně a vědomě bychom se měli rozhodnout, že budeme sami k sobě otevření, poctiví a upřímní. To nám dá sílu neustále zlepšovat sebe i svůj život. Úspěšní lidé jsou sami tvůrci svého života a nesou za to plnou zodpo-vědnost. Takoví lidé vyzařují vnitřní sílu a duševní bohatství. Nemají potřebu nic předstírat a dělat ze sebe někoho jiného, než jsou. Jsou skromní a přejí úspěch ostatním. Směřují od "já" k "my". Sebevědomí vzniká vírou, která přináší úspěch. Je to pocit, že mám v sobě vnitřní sílu se pozitivně změnit a mohu bez závisti sdílet radost z úspěchu druhých. Odvaha a úspěch tvoří nedílnou jednotu. Sebevědomí nemůže existovat bez odvahy. Mnoho lidí se však chová zbaběle, nedokážou být upřímní, podléhají strachu a výmluvám. Odvaha začíná tam, kde končí naše výmluvy, proč nám něco nejde nebo proč nemůžeme něco udělat. Každý den bychom měli trénovat svou odvahu na obyčejných věcech všedního života. Měli bychom se naučit stát si za svým názorem a zcela jasně říci "ano" či "ne". Jedině tudy vede naše cesta k úspěchu. Nerozhodní lidé postrádají vlastní identitu, neztotožňují se se svou osobností, a proto nedosahují úspěchu. Odvaha nás často nutí vystoupit z řady přitakávačů a bojovat za svůj názor. Můžeme i okolím nepochopení zůstat načas stát stranou. Získáme tak však neuvě-řitelnou sílu a sebevědomí. Pokud se rozhodneme změnit, záko-nitě se nám na naší cestě objeví problémy a starosti, které nevyhnutelně přicházejí s každou změnou. Proto se musíme vyzbrojit notnou dávku odvahy. Odvaha a sebevědomí nám dávají pocit svobody a samostatnosti. Nového stupně svého vědomí dosáhneme, když ze svého života odstraníme všechny nevyřešené problémy, pracovní i soukromé. Neudělat to je známkou slabosti. Kdo sejde při první těžké překážce z úspěšné cesty, už se na ni jen ztěžka vrací. Nevyřešené problémy vyvolávají negativní pohled na svět kolem sebe.

Veškeré úzkosti a strach před porážkou, kritikou a změ-nami v nejrůznějších oblastech můžeme překonat odvahou a upřímností. Ustrašený člověk se raději smíří se svou prohrou, místo aby odvážně hledal řešení svého problému. Vsází raději na výmluvy, a tak svůj strach posiluje. Každá zbabělost vede automaticky ještě k větší zbabělosti. Tam, kde sídlí strach, není důvěra. Kde je důvěra, tam sílí odvaha a mizí strach. Naším protivníkem není problém, ale strach. Musíme bojovat se svým strachem. V boji se střetneme s našimi výmluvami. Musíme tedy změnit svůj postoj k sobě - nekritizovat se, nic nevzdávat a přemýšlet o tom, jak příště věci vyřešit lépe. Měli bychom se snažit porazit negaci pozitivními myšlenkami a svým pozitivním přístupem k životu. Co to v praxi znamená? Pohybovat se na slunečné straně svého života a nikoliv se pod vlivem strachu schovávat ve tmě. Tak nás potom bude vnímat i naše okolí. Měli bychom být připraveni přijmout i své nezdary, abychom se z nich poučili a uvědomili si, na čem máme pracovat a co je třeba zlepšit. Každý náš úspěch nám vytváří ochranný štít proti kritice a zranitelnosti. Neměli bychom se nikdy vzdávat. Jedině tak si můžeme vážit sami sebe, protože neztrácíme svou víru a víme, že jsme v dané situaci udělali to nejlepší, čeho jsme byli schopni. Sebedůvěra, víra, odvaha, schopnost řídit a rozhodovat, píle, vytrvalost, kreativita, vůle, komunikace, touha po poznání, ochota zbavit se starých vzorců chování, bojovat se svým strachem a negativním myšlením, leností a egoizmem - to vše je záruka našeho úspěchu.

Naše negativní myšlení a negativní jednání nám přinášejí značné ztráty. Ten, kdo žije v minulosti, nežije v přítomnosti, prohrává svou budoucnost. Jedině ten, kdo má v sobě vnitřní víru, je schopen činů. Sebevědomý člověk nečeká, že mu někdo nabídne šanci, ale on sám si ji vytváří. Platí pravidlo: sebevě-domý člověk je odvážný a odvážný člověk je sebevědomý. Když se řídíme tímto zákonem, pak se nám daří říkat, co si myslíme, a dělat to, co říkáme. Ti z nás, kteří jdou za svým úspěchem, nemají potíže získat svým nadšením pro svůj cíl i jiné lidi, kteří se na jeho dosažení budou podílet vzájemným dáváním a přijí-máním. Úspěch znamená být schopen přejít od pozice "já" k "my", od individuálního vědomí ke kolektivnímu. Úspěch, který cítíme svým srdcem, nám i ostatním přináší velký zisk. Spojuje nás s druhými lidmi.

Čím jsme úspěšnější, tím bychom měli být skromnější a vděčnější. Pýcha předchází pád a každý náš úspěch vyvolává závist v našem okolí. Život není hra "Buď a nebo", "Kdo z koho". Úspěch jednoho neznamená prohru druhého. To si myslí lidé ovládaní strachem. Mylně se domnívají, že úspěchu lze dosáhnout bezohledným prosazováním vlastních egoistických zájmů vůči druhým. Úspěšní lidé se liší od neúspěšných svou vírou, že vše dokážou a zvládnou. V kritických situacích neztrácejí víru sami v sebe.

Měli bychom přemýšlet o tom, co můžeme udělat pro to, aby se nám dařilo lépe. Úspěch je prožívání radostí a vytváření kladných vztahů s druhými lidmi.

"Život plodí život. Energie vytváří energii. Člověk se stává bohatý tím, že se rozdává."
S. Bernhard

Cesta k sobě samému II.

Pokud se zajímáme o duchovní tématiku, tak určitě pochopíme i to, že žijeme svůj život proto, abychom se něčemu novému naučili, přestali opakovat staré chyby a naučili se větší toleranci, pochopení a soucítění s druhými.



Jsme-li na začátku svého duchovního procitání většinou tápeme, kterým směrem bychom se měli vydat a čím vším bychom měli projít. Tady začínáme zrovna tak, jako se vše učí malé dítě - krůček po krůčku. Snažíme se hltat jeden seminář a kurs za druhým, číst spoustu duchovní a esoterické literatury, protože máme pocit, že čím více toho budeme mít za sebou, tím více a rychleji duchovně rosteme. Vše má ale svůj čas a nic se nedá uspěchat.



Velké Universum ví velice dobře, kdy nás pustí dál a kdy nás tzv. trochu zbrzdí. Učíme se v etapách, během kterých přijdou i zkoušky, jak jsme "novou látku" zvládli. Uspějeme-li v těchto zkouškách, pak se posuneme na pomyslném žebříčku o stupeň výš, kde nás čeká další práce na sobě. Ani náhodná setkání nejsou o ničem jiném než o tom, že se jeden od druhého učíme. Zastáváme-li však svůj zatvrzelý postoj, který nechceme změnit, ustaneme v našem duchovním vývoji, dokud sami nedojdeme k tomu, v čem je chyba. Někomu to trvá delší a někomu kratší dobu.



Všechny kursy duchovního a osobního rozvoje vychází ze stejného podstaty - spojení se s nekonečným Božským zdrojem nebo chcete-li zdrojem Universa, které nás naučí pochopení sebe sama a naší podstaty. Máme možnost si vybrat z nepřeberného množství způsobů, jak se s tímto zdrojem spojit. K tomu nám slouží literatura, různé kursy a semináře a setkání se stejně zaměřenými lidmi. Sami si pak mezi ostatními najdeme nejlepší zaměření, které nám nejvíce vyhovuje a vede nás po té správné cestě k cíli. Je to cesta pokusů a omylů a ne vždy to, co se líbí a vyhovuje ostatním, bude vyhovovat i nám.



Důležité je vybrat si takovou cestu, která nás nadchne tak, že se jí budeme věnovat do hloubky. V tomto směru pak věnujeme více času vzdělání a práci na sobě. Uděláme tak větší kus práce, než když svou pozornost tříštíme do mnoha směrů, které vnímáme pouze povrchně. Je dobré mít přehled o nových směrech a možnostech v duchovním rozvoji, ale neznamená to, že pokud všechny tyto kursy neabsolvujeme, tak se náš osobní růst zastavil. Nepřeberné množství kursů slouží právě k výběru té naší cesty a způsobu, jak po ní kráčet.



Důležité je uvědomit si, že vše, co se máme naučit, má sloužit hlavně k našemu osobnímu růstu. Zvládneme-li tyto naše životní lekce, pak můžeme pomáhat i ostatním nastartovat je. Předpokladem je psychická vyrovnanost a stabilita. Neočekávejme, že absolvováním některého z kursů naše práce na sobě končí a naše problémy se odstraní jakoby samy od sebe. Je to ještě dlouhá a trpělivá práce, která je hlavně a jenom na nás. O to radostnější je pocit z toho, jak jsme překonali sami sebe a posunuli se zase o stupínek výš. Potřebuje-li někdo pomocnou ruku, neváhejme mu ji podat stejně jako byla podána nám!



Všichni máme stejné šance rozvinout své pozitivní a tvůrčí schopnosti, které jsou v nás skryté nebo potlačované. Jen vykročit tím správným směrem!

Cesta k sobě samému I.

V současné době můžeme snadno cestovat do míst, kde bychom mohli poznávat jejich kulturu a historii. Stačí si určit cíl, způsob cesty a ubytování a samozřejmě mít patřičné množství financí. Ale existuje jedna cesta, po které není vždy snadné jít a v jejímž průběhu stále hledáme svůj cíl. Občas z ní sejdeme, abychom se k ní po dalších životních lekcích vrátili zpátky. Je to náročná cesta k sobě samému.



Kolikrát jsme se již v duchu zamýšleli nad tím, co je vlastně smyslem našeho života a jaký je náš úkol na této Zemi?! Pro někoho to znamená vytvořit něco užitečného ve prospěch všech lidí, pro někoho zase žít spokojeným životem a dobře vychovat své děti. Tito lidé vědí, co od života chtějí. Stále je ale mnoho těch, kteří ještě hledají sami sebe. Nevědí, kam se nasměrovat a v čem najít své životní uspokojení.



Pro člověka je důležité určit si nějaký smysluplný cíl nebo několik cílů, kterých lze postupně dosáhnout. Tyto cíle jsou pro nás hnacím motorem a motivací. Proč je vhodnější stanovit si více cílů, které nás dovedou k tomu velkému? Protože dosažením těch menších neztrácíme víru v realizaci těch větších přání. Většina z nás jistě zažila ten moment, kdy jsme si něco vysnili, ale tento cíl byl pro nás zatím vzdálený a nedosažitelný. Zpočátku jsme za tímto snem šli plni odhodlání a nadšení, ale postupem času tak, jak nám život kladl různé překážky a zkoušky, naše motivace začala klesat a nakonec jsme se svého snu vysíleni vzdali.



Dlouhý časový úsek, kterým jsme museli projít, způsobil, že jsme ztratili víru v sebe, své schopnosti a přehlíželi jsme jiné možnosti, které se nám mezitím nabízely. Stává se, že náš původní úmysl se během života může změnit a zaměříme se zcela jiným směrem, než jsme si původně vytýčili. To je přirozený vývojový proces umožňující, abychom rozvinuli své skutečné schopnosti v té oblasti, která je pro nás přirozená.



Pro někoho je životní cesta cestou pokusů a omylů než se dopracuje ke svému cíli. Záleží na naší výdrži, zda budeme trpěliví nebo rezignujeme. Jsou jedinci, kteří se nadchnou pro určitou činnost pouze ve chvíli, kdy jsou ve společnosti takto zaměřených lidí. Ti jsou pro ně silnou motivací dokázat to, co oni. Tato motivace ale některým vydrží pouze než překročí práh svého domu a dál musí vyvíjet svou vlastní aktivitu. Za každým úspěšným výsledkem jsou hodiny a hodiny tvrdé práce, trpělivosti a hlavně píle. Ne každý je ochoten takové oběti, i kdyby měla znamenat spokojenost se sebou samým. Bývá za tím strach, že neuspějeme tak, jako ostatní a někdy také vlastní pohodlnost



Máme tendence se neustále s druhými srovnávat a přitom zapomínáme, že každý z nás je individualita a v tom je to krásné. Na druhé straně kdo jiný by měl udělat ten první krok než my sami. Jsme zodpovědni sami za sebe a své jednání, a proto z našich neúspěchů nemůžeme obviňovat druhé. Stáváme se nespokojenými, někdy i frustrovanými s pocitem vnitřní prázdnoty, a tím se cesta k sobě samým stává nejtěžší cestou našeho života.

Naše světlo

Toto je zákon Vesmíru, který říká:

každý jeden stvořitel inspirovaný láskou

je silnější než všechny vědy dohromady,

neboť ty jsou zbavené lásky

a dokonce i sluneční svit

je pouze odrazem

obrovské energie

vyzařující z člověka.

naše "sluneční" energie

na konci května 2010

foto *satu satu*

"Let, který každý očekáváte je letem každého z vás. Měli byste roztáhnout svoje křídla jako já a měli byste vzlétnout do oblak. Jste cesta, jste světlo Stvořitele, kráčíte jeho přítomnost na tomto krásném místě zvaném matka Země. Bez vás by Stvořitelův zdroj byl omezený ve svém vlastním světle, ale s vámi je poctěn vaší přítomností, neboť vy jste prodloužením jeho světla do světa. Nikdy nedovolte slovům "nevím" vyjít z vašich úst. Nedovolte přerušit větu slovem "ale" a poznáte, že vaše světlo je nejkrásnější a nejbriliantnější, o jakém byste mohli snít. Toto je váš život, přátelé moji. Vybrali jste si jít tu cestu jako lidské bytosti. Teď se rozhodněte žít bez limitů. Rozleťte se se mnou. Leťte se mnou k horizontům a za ně." Raven

Otevírání srdce

Srdce je branou bez vrat do skutečnosti. Přesuňte se od hlavy k srdci.
Jsme příliš závislí na hlavě. Tohle je náš problém, to je náš jediný problém. A existuje jedno jediné řešení: sestoupit od hlavy dolů k srdci a všechny problémy zmizí. Jsou vytvářeny hlavou. A najednou je všechno jasné a tak průhledné, že je člověk překvapen, jak si mohl dříve neustále vymýšlet problémy.
Tajemství zůstanou, ale problémy zmizí. Tajemství jsou tu dál, ale problémy se vypaří. A tajemství jsou nádherná. Nemají být řešena. Mají být prožita. Od hlavy k srdci
Takže za prvé - snažte se zbavit hlavy. Představte si, že nemáte hlavu, pohybujte se bez hlavy. Zní to absurdně, ale je to jedno z nejdůležitějších cvičení. Zkuste to a sami to poznáte. Kráčejte s pocitem, jako byste neměli hlavu. Ze začátku to bude "jenom jako". Bude to velmi zvláštní. Až se najednou objeví pocit, že nemáte hlavu, bude to nesmírně zvláštní a podivné. Ale s postupem času se usídlíte ve svém srdci.
Je to fungující pravidlo. Možná jste si všimli, že slepý člověk má mnohem lepší sluch, mnohem muzikálnější sluch. Slepí lidé bývají velmi muzikální; jejich vnímání hudby je hlubší. Proč? Energie, která běžně proudí očima, u takových lidí nemůže jít touto cestou, a tak si vybere jinou cestu - proudí ušima. Slepí lidé mají mnohem dokonalejší hmat. Když se vás slepec dotkne, cítíte rozdíl, protože lidé většinou používají ve spojení s hmatem i zrak; dotýkáme se jeden druhého i očima. Slepec se nemůže dotýkat očima, a proto jeho energie proudí rukama. Slepec je mnohem citlivější než ten, kdo vidí. Někdy to tak možná není, ale všeobecně to takhle funguje. Energie začne proudit z jiného centra, pokud to původní centrum chybí.
Proto vyzkoušejte cvičení, o kterém tu mluvím - cvičení spočívající v tom, že se zbavíte hlavy a najednou pocítíte velmi podivnou věc - bude to, jako kdybyste vstoupili do srdce. Kráčejte bez hlavy. Usaďte se k meditaci, zavřete oči a mějte prostě jen pocit, že nemáte žádnou hlavu. "Moje hlava zmizela." Ze začátku to bude "jenom jako", ale po čase zjistíte, že se hlava skutečně vytratila. A jakmile ucítíte, že vaše hlava zmizela, centrum se přesune dolů k srdci - okamžitě! Budete se dívat na svět svým srdcem a ne hlavou.
Když se lidé ze Západu poprvé dostali do Japonska, nemohli uvěřit tomu, že Japonci po staletí tradičně věří, že myslí břichem. Kdybyste se zeptali japonského dítěte - pokud nebylo vychováno západním způsobem - "Odkud vychází myšlení?", ukázalo by na břicho. Uplynula celá staletí a Japonsko žije bez hlavy. Je to jen představa. Když se vás zeptám "Kde probíhá vaše myšlení?" ukážete na hlavu, ale Japonec ukáže na břicho, ne na hlavu a to je jeden z důvodů, proč je japonská mysl mnohem klidnější, tišší a sjednocenější. Teď už to tolik neplatí, protože Západ se šíří po celém světě. Teď už neexistuje žádný Východ. Jsou jen lidé, kterým se ty ostrovy líbí a udržují tím pojem o Východě. Z geografického pohledu Východ zmizel. Teď je celý svět Západ.
Snažte se zbavit hlavy. Meditujte vestoje před zrcadlem v koupelně. Hluboce se sami sobě zadívejte do očí a vnímejte pocit, že se díváte ze srdce. A postupně, po čase, začne centrum srdce fungovat. A jakmile začne srdce fungovat, změní se vaše osobnost, celá její struktura, protože srdce má své vlastní cesty.
Takže za prvé - zkuste se zbavit hlavy. Za druhé - buďte láskyplní, protože láska se nemůže projevovat prostřednictvím hlavy. Buďte láskyplnější! Pokud se někdo zamiluje, říká se o něm, že ztratil hlavu. Lidé tvrdí, že se zbláznil. Pokud jste zamilovaní, ale nejste přitom blázni, pak nejste skutečně pořádně zamilovaní. Musíte ztratit hlavu. Pokud zůstane hlava nedotčena a funguje dál jako dřív, pak to není láska, protože v lásce musí hrát hlavní roli srdce. Je to funkce srdce.
Stává se, že když se zamiluje velmi racionální člověk, začne se chovat hloupě. Sám cítí, jaký nesmysl dělá, jaká je to pošetilost. Co to vyvádí? Pak se jeho život rozdělí na dvě části, vzniknou dva světy. Srdce je intimním světem ticha. A jakmile takový člověk vyjde z domu, vystoupí ze svého srdce. Žije v okolním světě, kde zase funguje jeho hlava - a dolů k srdci sestoupí jen tehdy, když miluje. Ale je to velmi obtížné. Je to velmi obtížné a běžně se to nestává.
Pobýval jsem v Kalkatě v domě svého přítele, který byl soudcem u Nejvyššího soudu. Jeho žena mi řekla: "Chtěla bych se s vámi o něčem poradit. Můžete mi pomoct?" A tak jsem řekl: "V čem je problém?" Odpověděla: "Můj manžel je váš přítel. Má vás moc rád a váží si vás, a tak by určitě přijal, kdybyste si s ním promluvil."
Znovu jsem se jí zeptal: "Co mu mám říct? Tak ven s tím." Žena řekla: "On je soudcem Nejvyššího soudu i v posteli. Já nemám milence, přítele, ani manžela. On je soudcem Nejvyššího soudu celých dvacet čtyři hodin denně." Je to obtížné - je velmi obtížné sestoupit dolů z piedestalu. Jestliže jste vážený obchodník, pak budete vážený obchodník i v posteli. Je obtížné soustředit dvě osoby do jednoho člověka a není nijak snadné změnit zaběhlý systém života - okamžitě, když se k tomu rozhodnete. Není to snadné, ale pokud se zamilujete, není tolik těžké sestoupit dolů do svého srdce.
Při této meditaci se tedy snažte být láskyplnější. A když říkám, že máte být láskyplnější, říkám tím, že musíte změnit kvalitu svých vztahů - měly by být založeny na lásce. A to nejen na lásce k vašim dětem, ženě, manželovi, přátelům, ale na lásce k životu jako takovému; buďte láskyplnější. A proto také Mahávíra a Buddha hovořili o nenásilí - je to otázka vytvoření láskyplného vztahu k životu; jde o vytvoření láskyplného postoje k životu. Když Mahávíra kráčel, byl natolik pozorný, že nezašlápl ani mravence. Proč? Vždyť o mravence nejde. Mahávíra sestoupil od hlavy dolů k srdci a vytvořil tak láskyplný vztah k životu jako takovému, v celé jeho šíři.
Čím více jsou vaše vztahy založeny na lásce - všechny vztahy - tím lépe funguje vaše centrum srdce. Začne pracovat a vy se budete dívat na svět jinýma očima, protože srdce má svůj vlastní způsob dívání se na svět. Mysl se takhle nikdy nedívá u mysli to prostě není možné. Mysl může pouze analyzovat. Srdce provádí syntézu; mysl provádí analýzu, rozděluje, třídí. Je to rozdělovatel. Pouze srdce přináší jednotu. Když se díváte srdcem, vypadá celý vesmír jako jednotný celek. Když se díváte prostřednictvím mysli, uvidíte celý vesmír skládající se z atomů. Není jednotný jsou to jen samé atomy, atomy a atomy. Srdce přináší sjednocující prožitek. Spojuje vše dohromady a tou konečnou syntézou je pak Bůh. Díváte-li se srdcem, celý vesmír se stává jedním celkem. Bohem.
Proto také nemůže věda Boha nikdy najít. Není to možné, protože analytické metody nemohou nikdy dosáhnout konečné jednoty. Základem vědeckých metod je rozum, analýza, rozdělení.
A tak se věda dostává k molekulám, atomům, elektronům a pokračuje dál a dál v dělení. Nikdy se nemůže dostat k organické jednotě celku. Na celek se nemůžete dívat prostřednictvím hlavy.
Osho - meditace“

Přijímejme vše, co se děje

Většina lidí si v určité fázi života uvědomí, že neexistuje jen narození, růst, úspěch dobré zdraví, potěšení a vítězství, ale také ztráta, neúspěch, nemoc, stáří, úpadek, bolest a smrt. Tyto aspekty života bývají opatřeny nálepkou "dobrý" nebo "špatný", "žádoucí" nebo "nežádoucí", "vpořádku" nebo "v nepořádku".

Smysl neboli cíl lidského života bývá obvykle spojován s tím "dobrým", jenže to je trvale ohroženo kolapsem, zničením nebo ztrátou. Stále nad námi visí hrozba, že "dobro" vystřídá "zlo" a beznaděj, jejichž příčinu nedokážeme pochopit. Život se nám pak začne zdát nesmyslný.

Dříve nebo později se tento chaos vetře do života každého z nás, nezachrání nás před ním žádná životní pojistka. Může přijít v podobě ztráty, nehody, nemoci, neschopnosti, sešlosti stářím nebo smrti.

Díky potížím v osobním životě a následnému zhroucení všech možných mentálních představ o smyslu života se však můžeme otevřít vyššímu řádu.

Mysl jednotlivé situace a události vnímá odděleně, jakoby existovaly nezávisle na sobě a třídí je na "dobré" a "špatné". Když se budeme příliš spoléhat na svou mysl, budeme realitu vnímat jako nekonečný počet oddělených objektů. Tato roztříštěnost je hlubokou iluzí. Pokud jsme jí však propadli, budeme o ní skálopevně přesvědčeni. Vesmír je však nedělitelným celkem, v němž je vše vzájemně propojené a nic neexistuje odděleně.

Jestliže jsou všechny věci a události navzájem propojeny, znamená to, že mentální nálepky "dobrý" a "špatný" jsou zcela zbytečné, protože jsou pouhou iluzí. Vycházejí z velmi omezeného pohledu na svět, a proto jsou relativní a platí jen po omezenou dobu.

J.Krishnamurti, významný indický filozof a duchovní učitel, cestoval více než padesát let téměř neustále po celém světě a pokoušel se lidem pomocí slov - jež jsou obsahem - sdělit to, co je za slovy, za obsahem.

Při jedné ze svých promluv, téměř na sklonku svého života, překvapil své publiku otázkou "Chcete znát mé tajemství ? " Všichni najednou zpozorněli a napjatě čekali, co řekne. Mnozí lidé byli jeho žáky už dvacet, třicet let, a přitom stále nechápali podstatu jeho učení. Po všech těch letech jim mistr konečně prozradí klíč k porozumění! "Nebráním se tomu co se děje." řekl jen, "to je celé mé tajemství". A dál už to nerozebíral, takže si dovolím tvrdit, že většina musela být ještě zmatenější než před tím. V jeho prostém sdělení se však skrývá hluboká pravda.

Nebránit se tomu, co přichází, znamená, že jsme s tím za jedno, vnitřně sjednoceni. "To, co se děje " se samozřejmě vztahuje k realitě přítomného okamžiku, který vždy už je, jaký je. Odkazuje na obsah, na formu, která na sebe bere přítomný okamžik - jiný než přítomný okamžik ani neexistuje. Být za jedno s tím, co je, znamená nebránit se vnitřně tomu, co se děje. To znamená nehodnotit to v duchu jako dobré nebo špatné, ale nechat to být. Znamená to, že by se v životě neměli snažit o žádné změny? Právě naopak. Pokud bude naše činnost vycházet z vnitřního spojení s přítomným okamžikem, bude podporována vyšší inteligencí. Životem samotným.

Zenový mistr Hakuin žil v jednom městě v Japonsku. Těšil se všeobecné úctě. Jednou se stalo, že nezletilá dcera jeho souseda otěhotněla. Když se rozzlobení rodiče pokoušeli zjistit totožnost otce, řekla jim, že je jím zenový mistr Hakuin. Rozzuření rodiče spěchali k Hakuinovi a za hlasitého křiku a spílání mu řekli k čemu se přiznala jejich dcera. Jediné, co na to řekl, bylo: "Tak je to."

Nový skandál se rychle rozšířil daleko za hranice města. Mistr přišel o svou pověst, ale zdálo se, že ho to netrápí. Nikdo už k němu nechodil, ale ani to ho nevyvedlo z míry. Když se dítě narodilo, odnesli ho rodiče té dívky k Hakuinovi a řekli mu: "Jsi jeho otec, tak se o něj postarej." Mistr ho přijal a láskyplně o něj pečoval. O rok později se matka dítěte zkroušeně přiznala svým rodičům, že otcem dítěte je mladý muž, který pracoval v nedalekém řeznictví. Zahanbení rodiče šli hned za Hakuinem, aby se mu omluvili a poprosili ho o odpuštění. "Přišli jsme si vzít dítě zpět. Dcera se nám přiznala že, nejste jeho otcem. Je nám to opravdu moc líto." "Tak je to..." pronesl mistr když jim malé podával.

Na pravdu i lež stále odpovídal pořád stejně: "Tak je to." Dovolil formě přítomného okamžiku, aby byla taková, jaká je a nenechal se zatáhnout do dramatu dané situace. Existoval pro něj jen přítomný okamžik, a ten byl prostě takový, jaký byl. Nic si nebral osobně. Nebyl ničí obětí. Byl v dokonalé jednotě se vším, co se dělo, takže to nad ním nemělo žádnou moc. Když vzdorujete tomu, co se děje, jste tomu vydáni na milost a okolní svět určuje, jestli jste šťastní nebo nešťastní.

O dítě bylo postaráno a vše se v dobré obrátilo díky síle přijetí. Hakuin udělal vždy to, co bylo v daném okamžiku potřeba, a když přišel čas v klidu dítě vrátil.

Zkuste si jen představit, jak by reagovalo ego v různých okamžicích tohoto příběhu.

Chybovat bděle

Náš život může vypadat jako dlouhá řada chyb. Mohli bychom jim říkat „problémy“ nebo „výzvy“, ale výraz „chyby“ je v jistém ohledu lepší. Jeden slavný zenový mistr dokonce mluvil o duchovní praxi jako o „jedné chybě za druhou“, jinými slovy o řadě příležitostí k učení. Ve skutečnosti se učíme právě z „potíží, chyb a omylů.“ Žít život znamená dělat chyby. Když to pochopíme, můžeme dosáhnout obrovské úlevy a odpuštění pro sebe i ostatní – snadněji přijímáme životní potíže.

Jak obvykle reagujeme? Když se v našem životě objeví problémy, vyvolávají v nás potřebu dávat někomu vinu, navozují pocity marnosti a neúspěchu, které se pak snažíme nějak překonat, co nejrychleji se jich zbavit a vrátit se k něčemu příjemnějšímu.

Obvykle si myslíme, že za problémy mohou věci mimo nás. Benjamin Franklin to věděl, když prohlásil:

Náš omezený pohled, naše naděje a strachy se stávají naším měřítkem života, a když okolnosti neodpovídají našim představám, stávají se našimi problémy.

Pravá duchovní cesta se nevyhýbá těžkostem ani chybám, ale vede nás k tomu, abychom chybovali bděle a vkládali do svých chyb transformující sílu svého srdce…

Jakou svobodu vyjadřuje takový postoj! Je to síla srdce střetnout se s jakoukoliv obtížnou situací a proměnit ji ve vzácnou příležitost…

Svoboda se rodí ze schopnosti pracovat s jakoukoliv energií nebo překážkou, která se objeví… Nemusíme čekat na okamžiky mimořádných potíží, abychom tuto svobodu zažili. Ve skutečnosti je lepší pěstovat ji v každodenním životě.

Můžeme začít vidět tuto svobodu v každodenních situacích našeho života, jestliže je vnímáme jako místo své praxe. Když narazíme na takové všední těžkosti, musíme se zeptat sami sebe: Vnímám to jako kletbu, jako dílo nešťastného osudu? Proklínám to? Utíkám od toho? Zmocňuje se mě strach nebo pochybnosti? Jak můžu začít pracovat s reakcemi, které v sobě objevuji?

Často vidíme jen dvě možnosti, jak naložit se svými problémy. Můžeme je potlačit a popřít, snažit se vyplnit svůj život pouze světlem, krásou a ideálními pocity. Nakonec zjistíme, že to nefunguje, protože to, co potlačujeme jednou rukou nebo jednou částí těla, se objeví v druhé. Potlačujeme-li myšlenky v mysli, dostaneme žaludeční vředy; držíme-li problémy v těle, naše mysl bude rozrušená nebo strnulá, plná nepřiznaného strachu. Můžeme ale udělat pravý opak – pustit všechny své reakce ven, dát volný průchod pocitům o každé situaci. I to může být problematické, protože když dáme najevo každý pocit, který se objeví, všechny naše antipatie, názory a navyklé reakce budou nakonec únavné. Bolestivé, matoucí, protichůdné, obtížné, a nakonec nás zcela zavalí.

Co nám tedy zbývá? Třetí možností je síla našeho bdělého a pozorného srdce. Můžeme čelit těmto silám, těžkostem, a zahrnout je do své meditace, abychom podpořili svůj duchovní život…

Naše potíže vyžadují naši nejsoucitnější pozornost. Když do středu své praxe umístíme těžkosti, ať se týkají těla, srdce nebo mysli, mohou se osvětlit a rozjasnit, podobně jako v alchymii lze přeměnit olovo ve zlato. Do takových věcí se obvykle nechceme pouštět, ale nikdo jiný to za nás neudělá. I kdybychom sebevíc meditovali, cvičili jógu, dodržovali přísné diety a rozjímali, nezbavíme se všech svých problémů. Můžeme je ale přeměnit ve svou praxi, až nás kousek po kousku povedou po naší cestě.

Zralost, jakou můžeme rozvinout, když se přiblížíme ke svým problémům, výstižně popisuje tradiční příběh o jedovatém stromu. Když byl jedovatý strom poprvé objeven, někteří lidé viděli jen jeho nebezpečnost. „Musíme ho porazit, než se nám něco stane,“ byla jejich první reakce. „Musíme ho porazit, než někdo sní jeho jedovaté ovoce.“ To připomíná naši první reakci na obtíže, které se objeví v našem životě, když se setkáme s agresí, nutkáním, chtivostí nebo strachem, když čelíme stresu, ztrátě, konfliktu, depresi nebo zármutku v sobě a v ostatních. Chceme se jim především vyhnout. Říkáme. „Tyhle jedy nám ubližují. Musíme je vykořenit; zbavme se jich. Musíme je porazit.“

Lidé, kteří se ubírají po duchovní cestě, nepřistoupí k jedovatému stromu s odporem. Vědí, že otevřít se životu vyžaduje hluboký a upřímný soucit ke všemu, co je kolem nás. Považují jedovatý strom do jisté míry za součást sebe samých a říkají: „Nechme ten strom stát. Mějme soucit i s ním.“ Z laskavosti proto kolem něho postaví plot, aby se ostatní neotrávili, a strom mohl zůstat naživu. Tento druhý přístup ukazuje zásadní změnu vztahu od posuzování a strachu k soucitu.

Třetí skupina lidí pronikla ještě hlouběji do duchovního života a dosáhla mnohého poznání. Když takový člověk uvidí tentýž strom, řekne: Vida, jedovatý strom. Jak dokonalé! Přesně to jsem hledal!“ Pak utrhne jedovaté ovoce, prozkoumá jeho vlastnosti, smíchá je s dalšími přísadami a použije jed jako mocnou medicínu k léčení nemocných a nápravě neduhů světa. Díky respektu a porozumění takový člověk vidí opačným způsobem než většina lidí a nachází hodnotu v těch nejtěžších podmínkách.

Jak zacházíme se zklamáním a překážkami ve svém životě? Jak si dokážeme poradit s potížemi a ztrátami? Jakého ducha svobody, soucitu nebo porozumění potřebujeme ještě nalézt uprostřed těchto potíží?

V každém aspektu svého života máme ve svém srdci naději proměnit ve zlato slámu, kterou najdeme. Jde jen o to, abychom měli uctivou pozornost a ochotu učit se z těžkostí. Když se místo boje díváme očima moudrosti, potíže se můžou stát naším dobrodiním.

Když je naše tělo nemocné, nemusíme s nemocí bojovat, ale můžeme naslouchat informaci, kterou nám předává, a použít ji k léčení. Když si naše děti stěžují nebo naříkají, nemusíme před nimi zavřít uši, ale můžeme naslouchat, jaká je jejich hlubší potřeba. Máme-li potíž s nějakou vlastností milovaného člověka nebo partnera, mohli bychom se podívat, jak s touto částí zacházíme sami v sobě. Problémy nebo slabosti nás často zavedou právě k tomu, co se potřebujeme naučit.

Pojmenování démonů

Šamani v dávných kulturách věděli, že pojmenovat to, čeho se bojíte, představuje praktický způsob, jak nad tím získat moc.

Každá duchovní cesta má jazyk pro běžné potíže, s nimiž se setkáváme. Súfijci jim říkali nafs. Křesťanští pouštní otcové, kteří praktikovali téměř před dvěma tisíci léty na pouštích v Egyptě a Sýrii, je nazývaly démony. Evagrius, jeden z jejich mistrů, zanechal latinsky psané pokyny pro ty, kdo meditují v divočině: „Mějte se na pozoru před nenasytností a touhou, ale také před démony podrážděnosti a strachu. Každý den po obědě přijde démon lenosti a ospalosti, a démon pýchy se přikrade teprve tehdy, když přemůžeme ostatní démony.“

Pojmenování zkušenosti – bez ohledu na to, jedná-li se o potíže, nebo radosti – je prvním krokem k tomu, abychom ji přivedli k bděle vědomé pozornosti. Všímavé pojmenování a přiznání naší zkušenosti nám umožňuje zkoumat svůj život, podívat se zblízka na každý aspekt nebo problém života, který se nám ukáže…

Rozpoznání a označení těchto démonů rozšiřuje naši schopnost být uprostřed nich svobodní. Když se zdokonalíme v označování své zkušenosti, objevíme úžasnou pravdu. Zjistíme, že žádný stav mysli, pocit ani emoce netrvají déle než patnáct až třicet vteřin; pak je nahradí jiné. To platí jak o radostných, tak o bolestných stavech. Obvykle se domníváme, že nálady trvají dlouho, že máme vztek celý den či držíme smutek celý týden. Podíváme-li se skutečně pozorně a označíme takový stav jako „hněv, hněv,“ zčistajasna zjistíme nebo si uvědomíme, že už to není hněv, že po deseti nebo dvaceti označeních zmizel. Možná se změní v nějaký podobný stav, jako je na příklad rozmrzelost. Jakmile označíme rozmrzelost, chvíli ji pozorujeme a najednou je z ní sebelítost, po níž následuje deprese. Pak nějaký čas pozorujeme depresi, než se změní v myšlení, které přejde zpátky v hněv, úlevu či dokonce smích. Označování obtíží nám pomáhá rovněž označovat radostné stavy. Jasnost, pohoda, uvolněnost, vytržení, klid – to všechno lze pojmenovat jako součást tohoto nekonečného představení. Čím víc se otevíráme, tím víc můžeme vnímat neustálou přirozenost toho proudu pocitů a objevovat svobodu, která se nachází za všemi proměnlivými podmínkami.

Jak udělat z démonů součást cesty

Zvolte si jednoho z nejčastějších a nejobtížnějších démonů, který se objevuje ve vaší praxi, na příklad podrážděnost, strach, nudu, chtíč, pochyby nebo neklid. Po dobu jednoho týdne mu při meditaci věnujte zvýšenou pozornost, kdykoliv vyvstane. Pečlivě je označujte. Všímejte si, jak začíná a co mu předchází. Všímejte si, jestli tento stav vyvolá nějaká konkrétní myšlenka nebo představa. Sledujte, jak dlouho trvá a kdy končí. Všímejte si, jaký stav po něm obvykle následuje. Sledujte, jestli někdy vyvstává nenápadně nebo jemně. Vnímáte ho jako šepot v mysli? Sledujte, jak nabývá na hlasitosti a síle. Všímejte si, jaké vzorce energie nebo napětí odrážejí tento stav v těle. Uvolněte se a přijměte dokonce i odpor. Nakonec zůstaňte sedět, vnímejte dech a čekejte, až se tento démon objeví. Nechte ho přicházet a odcházet a vítejte ho jako starého přítele.